Talent

18. listopadu 2012 v 22:01 |  Plky
Na blog nějak kašlu. Překvapivě. Ne že bych neměla čas- ten já mám, ale už mě to blogaření asi nebaví jako za "mladých" let, kdy jsem byla hotová z každého dalšího nového návštěvníka. Vzhledem k tomu, že tady to stejně nikdo nečte, tak to nemusím aspoň řešit. Ale díky tomu, že jsem byla odstěhována z mého pokojíku do obývacího pokoje na nepohodlný, tvrdý gauč na dobu neurčitou, kvůli příjezdu mojí babičky, a nemám tudíž momentálně nic moc na práci, tak jsem se rozhodla ťuknout do klávesnice nějaký hlod.
V televizi mi jako kulisa právě běží Česko Slovensko má talent. Mimochodem včera jsem viděla poprvé díl této série, zrovna když jsem to přepnula, tak na mě vyskočit pan Pátrovič, tudíž předpokládám, že se toho za 3 roky moc nezměnilo. Čím se to my Češi bavíme, achjo. I když pravdou, že člověk se někdy potřebuje odreagovat a zjistit, že jsou na tom i někteří jiní lidé hůř. A když už jsme u toho talentu, tak jako poslední ve včerejším semifinále vystoupil Alex Dowis s technikou Light Art, což mě opravdu zaujalo, ovšem slzičky v očích jako Lucka Bílá jsem zase neměla. Musím si o tomto "umění" ještě určitě něco vygooglit.
U tématu art a talent ještě zůstaňme. Před čtrnácti dny jsem se (konečně, říkám si to už od začátku září) přihlásila na kurz výtvarné výchovy, který má za cíl připravit na talentové zkoušky. Při úvodním zhrození učitelky nad mými (pro ní zřejmě morbidními) výtvory jsem zjistila, že je u mě asi opravdu hodně co dopilovávat a co dohánět, jelikož za dobu studia na stavárně jsem byla výtvarně činná leda tak v sešitech stavitelství. Tak nějak pořád přemítám, zda se vůbec na tu školu hlásit a nepokračovat ve studiu na mé dosavadní výšce. Ale radši to teď nebudu řešit, stejně je za více jak měsíc konec světa. Doufám.

A následující zjištění za uplynulý čas již jen v bodech, jelikož lidé body nejsou tolik líni číst (ehm, oprava- ten jeden člověk za týden, co sem chudák zabloudí) :
  • můj táta si opět obnovit facebook, ještě že existuje možnost přidat si někoho do ignorace
  • když sním 230 g čokolády za jeden den a najím se večer v 11 - nezhubnu
  • pokud budou testy ,jako probíhal ten minulý, kdy si učitel odejde na 10 min pro kafe, má na naší škole titul každý v kapse
  • důchodci mě vytáčí nejen v Penny Marketu, ale i v německých lázních
  • už bych si po 4 letech měla možná pořídit nový kabát
  • snít o někom, kdo vás ignoruje, je jediný smysl mého života (ovšem až po 3.sérii Walking dead)
  • ne, nenaučím se po 20 letech prostě jíst houby, babi!
  • mě baví kreslit drapérie, otázkou jest, jestli je kreslím vůbec správně
  • bych měla vyrazit za kulturou (nevím, zda Travesti show se do toho zrovna počítá)
  • zjišťuji, jaké všechny funkce má vzlastně word (na to že jsem z výpočetní techniky maturovala, dobrý ne?)
  • narváno před naším multikinem je z důvodu, že mladí onanují sledují v kinech 2.čast Twighlith ságy (zaplať pán bůh, že to končí, otázkou je, co nás čeká dalšího)
  • psychologii, kterou jsem si dala dobrovolně, mě s naší profesorkou absolutně nebaví
  • kupodivu mě začala bavit matematika (po 4 letech nesnášení jí, dobrej pokrok)
  • bych nejradši Vánoce letos ignorovala, za to Tesco se na ně, dle počtu světýlek, těší už od září
  • tenhle svět nemám ráda
 

Miluji ...

25. října 2012 v 20:45 |  Ebout mí
Musím zanechat toho negativismu a ukázat svou láskyplnější část. Přec jen když si po sobě čtu ty články, tak by si jeden opravdu mohl myslet, že jsem nějaký psychopat, co nesnáší celý svět a má pořádné koplexy (tedy že by to asi nebyla pravda). A kdo má rád ufňukaný, neustále nespokojený lidi, že? Radši změním téma, takže co mám ráda?

Miluji zelené čaje, čajovnu, kus kus, kočky, seriál Walking dead, milé lidi, černou a červenou barvu (jinou vlastně ani nenosím), focení, kreslení depresivních obrázků, když mi vyjde příklad v matematice, ten pocit, když přijdu domu a vím, že mě čeká jen válení, brože, tvoření z fimo hmoty, mojí sukni do pasu ze second handu za 10 Kč, kterou mi našla válející se po zemi kamarádka (díky Mio <3), svůj červený kábát (který už je sice v dozolátním stavu, ale lásce neporučíš), Guns and Roses, Cocotte Minute, drinky a Monstra ( proč je to jen tak zatracně drahý?!), podzim čili spolu s ním spojené procházky, kdy domu dorazíte skoro zmrlí a při návratu nepohrdnete šálkem čaje, když se brzy stmívá, The Shinning (jak knížka tak film, kupodivu více vítězí filmová podoba- přeci jen Kubrick tomu dal šťávu), Survivor, Heroese, pečení ( a když je to poživatelné, další plus), unikání do svých snů, balení vánočních dárků (brr, ani nevím, proč připomínám Vánoce, už mi to "pozitivní" myšlení nějak leze na mozek), psaní, český jazyk, olivy, korále, pěkně oblečené lidi, když si napustím horkou vanu, vypnu světlo a zapálím svíčky, když se jednou za čas dokážu ze srdce zasmát a vůbec jsem ráda, že jsem tohle dokázala sepsat.

Seznam sice o něco kratší než hate, ale snažím se .)

Nesnáším ...

23. října 2012 v 18:31 |  Ebout mí
Původně jsem chtěla o psát věcech (lidech, myšlenkách,...), které miluji a nesnáším, ale vzhledem k tomu, že jsem takový lehčí negativista a moje dnešní nálada spolu se sychravým počasím není zrovna optimistická, nechme to pouze na nesnáším. Třeba se tu jednoho dne objeví i článek, co miluji. No ale nebuďme naivní tolik.

Nuže, co nesnáším ...

Nesnáším když mi kočka skočí před notebook a vtírá se, protože má hlad, svůj nos, své rašící pihy po sluníčku, svou lenost k oholení chlupů na nohách, svou nově ostříhanou ofinu (neber ty nůžky Eliško do ruky, neber!), našeho učitele na stavební hmoty, arogantní lidi, co vycítí když mají navrch a nebojí se to dát najevo, uhihňané bárbínky s leopardím topem, lv kabelkou a nosánkem nahoru, džínové mini sukně, lesklé silonky, špičaté boty (a končíme, ohledně oblečení je toho víc), zamilované a šťastné páry ( no ok, nebudu zlá, já jim to "přeju"), mou labilní povahu, slovo vintage, slovo relativně, příliš drahé sekáče, nepříjemné prodavačky ( my nemůžeme za to, že se váš starej včera vrátil ožralej z hospody), že v dnešní době má maturitu každý, zbytečné státní maturity, špatné spoje k naší škole ( opravdu mě nebaví mít hlavu na cizím rameni kvůli přecpanému busu), když se v Prostřeno nikdo nehádá ( ne, opravdu kvůli těm jejich blafům se na to nedíváme), že v mém zrcadle vypadám celkem "přijatelně", ale jakmile se podívám do cizího- mám chuť si urvat hlavu, když přijdu v lehce podnapilém stavu a ani si nevyčistím zuby, bisexuálky ( co jsou hetero, ale jen chtějí být zajímavé pro kluky), když se někdo hádá, přestože nemá pravdu, cigarety, Staropramen, když mi nejde dát crack do hry, a mou následnou zuřivost, houby, své záchvaty přejídání a následné výčitky, svou hloupost, svou naivitu a dětinskost, to že bych toho někdy chtěla dané osobě tolik říct, ale ve výsledku se stejně na nic nezmůžu, Gossip girl, Pretty Little Liears (wtf???), diskotékový oposlouchaný hity, borce na diskotékách (no, celkově diskotéky), reklamy na blog.cz, kterých se pokaždé leknu, mé rozhazování peněz za oblečení, co mi stejně jen leží v šatníku, můj rozpadající se stůl, že mi ještě nepřišla objednaná brašna (již přes měsíc čekám!), když mi někdo něco vypráví, ale mě to vůbec nezajímá, můj stávkující foťák při nejlepší póze, dabing, pravopisné hrubky a když někdo napíše větu bez interpunkce (kdo to má rozluštit sakra), rádoby vtipné americké komedie, že se vůbec nevyznám v politice, že se vlastně nevyznám vůbec v ničem, hady, derivace, když někdo pouští svoje písničky na mobilu a jde po ulici (neventilujte prosím své oblíbené hudební žánry ostatním), utírání nádobí (to uschne samo, ne?) mou proměnlivou náladu, že pokaždé udělám hnusnou bábovku a někdy mám pocit, že mě sere celý svět.

Možná že časem ten seznam ještě obohatím, nenávisti není nikdy dost.
;-)
 


Podzimní

22. října 2012 v 15:05 |  Chvilka poezie
Obloha šediví,
čas se krátí,
pověz mi můj milý,
zda se vše vrátí

Listy na zemi
červené, žluté se válí,
zdá se mi,
že se tam také trápí

Posledních pár paprsků
na výkladu se blýská,
a mně můj milý,
mně se tak stýská

Až uslyšíš z větru
neobvyklé volání,
věř, že to je mé
mé neskonalé vyznání

Avšak ty slyšet ho
radši ani nechceš,
ty cítit to,
co já
už vůbec nikdy nechceš

Tma přichází v blízké hodině,
a já odcházím do jiného světa,
kde odpočívat budu běda,
však neměj to na vině.

so naive

22. října 2012 v 14:58 |  Chvilka poezie
Nejsmutnější dívka v kraji,
bloudí světem na pokraji
Její srdce krvácí ,
lidé se od ní raději odvrací

Ptá se sama sebe,
proč se radši neusměje?
Vždyť její srdce je na rány zvyklé
Stejně se proti ní ale vždycky spykne

Její život
je jako domeček z karet,
stačí lehký vánek
a je z karet balet

Úsměv na tváři a chuť do života
u ní opět dlouho nenajdete,
zasmát se leda můžete jejím snům
a dětské hloupé naivitě

Už je to pro její malou duši dost,
jak vyřešit by to skokem chtěla moc
Nechce tím ale ranit další,
nebo je jen zbabělec,
co opět zbytečně plaší

Slza za slzou stéká,
ale to bude dobré,
to chce čas, jen příště,
prosím,
nebuď tolik hloupá zas.

Něco málo o mně

21. října 2012 v 11:31 |  Ebout mí

Člověk by měl alespoň z části mít přehled o tom, jaká že spletitá osoba píše tento blog, a já vám ho mileráda dám, avšak mějte na paměti, že z těch 6 miliard lidí, co obývají naší planetu, jsem ten nejméně zajímavý člověk, který za dobu své existence ještě nic nedokázal a nezažil. Ale zanechme toho, každý z nás je přeci originál, jiná psycho Eliška tu mezi námi už nepobíhá.

Začínat tím kdy a kde jsem se narodila nemá cenu, protože to nikoho stejně nezajímá, prozradím jen, že je mi posledním rokem náct a mým bydlištěm jsou Budějovice, České. Vystudovala jsem stavárnu, obor Technické lyceum (ale neumím nic), nyní pokračuji na Vysoké škole Technické a Ekonomické ( jo jo, v dnešní době na tu vysokou vezmou každého). Co bych jednou v životě chtěla dělat si vůbec netroufám říct, vzhledem k tomu mě vždy spíš zajímaly humanitní předměty a vždy jsem toužila po nějaké umělecké škole, a nakonec jsem stejně skončila na stavárně, která jde zcela mimo mě. Od mých dětských snů stát se malířkou či spisovatelkou, jsem skromně zabrousila za cílem skončit jednou alespoň někde v kanclu a jako ovce ťukat dokola ty stejné věci za pár šupů.

Povahově jsem zcela typický melancholik- tudíž tichá, nespolečenská, přecitlivělá, úzkostlivá, pesimistická a vážná. Vše hluboce prožívám, kdekdo by některou věc jen tak přeskočil, já si jí však přemítám stále dokola v hlavě. Myslím, že mám osobitý humor, který často nikdo nechápe, celkově jsem do malička vnímána za podivína. Posledním rokem se moje myšlení ještě natolik zhoršilo, že často upadám do depresí, kdy pociťuji nezkonalou úkost a moje myšlenky se v akutním případě dostávají až k sebevraždě. Teď si trošku uvědomuji, zda je vůbec správné toto publikovat na veřejný blog, ale poznat to, že jsem psychouš prostě musíte. Ale nechci tu zase působit tolik jako labilní občan, často mívám střídavé nálady a dokážu být i veselá a upovídaná. Hlavně se snažím špatnou náladu maskovat úsměvem na tváři, snažím se být milá a svoje problémy neventilovat ostatním.

Um, koho to ještě nepřestalo bavit, tak přestupmne k odstavci zájmy a koníčky. Nu, tady to bude asi stručné, protože mě nebaví zhola nic. V žádném sportu jsem se prostě nenašla, od malička jsem poleno na veškerý sport, tělocviky byly nočním utrpením. Výplň mého volna tvoří jedině psaní psycho povídek, melancholických básní, občas něco nakreslím nebo namaluji ( pár mých pokusů zde ). Ráda čtu, některým mým spolužákům dělalo strašný problém přečíst 20 knížek za 4 roky (katastrofe !!!), já je přetla všechny skoro dvakrát a ještě jsem od daných autorů četla další jejich tvorbu, ale chápu, že každý čte rád jiný žánr, já osobně také nejradši preferuji tolik komerčního Stephena Kinga. Ráda čtu i sci-fi, čiže Arthur C. Clarke nebo Ray Bradbury, hodně mě zaujaly i povídky a romány Guy de Maupassanta. Jo a nesnáším Harryho Pottera, Twitlight ságu, Upíří deníky a podobný pecky.

Momentálně už nějak netuším, co dál psát, pokud se někdo prolouskal až sem, tak vám mohu jen říct (ehm napsat), že pokud nevzdám publikování článků na tomto blogu, poznáte mě více.

Zatím se mějte.
Také vás nesnáším.

Něco jako úvod.

20. října 2012 v 23:29 | E. |  Plky
Moc ráda píšu. Nepíšu tedy nějak zvlášť dobře, ale od malička mi dělá menší problém písemná forma, než-li mluvená. Člověk totiž může stokrát smazat danou větu, stokrát změnit a popřemýšlet o svém rozhodnutí. Od té doby, co i do naší domácnosti konečně dorazil internet (což je nějakých 7- 8 let zpátky, ale nejsem si teď úplně jista) jsem neustále měla nějaké blogy, kam jsem hravě datlovala článek za článkem, nyní jsem si však prošla takovou tříletou pauzou a zjišťuji, že mi to i docela chybí. Netvrdím, že sem budu přidávat články každý den, ono v mém životě se stejně nic rapidně zajímavého a důležitého neděje, a přece jen když za tu dobu člověk ztratí veškeré čtenáře a nemá pro koho psát, tak ho to také tolik nebaví. Inu psát budu spíš pro své potěšení. Občas se potřebuji ze všeho vypsat, čiže upozorňuji, že mé plky budou občas plné sebelítosti, pesimismu, bezvýchodnosti a černých myšlenek, ale to už jsem holt já. Také mě těší.

10 důvodů proč bych nemohla mít fešn blog

13. července 2012 v 5:06 | E. |  Plky

  • Nevážím 40 kg i s postelí ( a to mám ještě na mysli tu kovovou), dvoumetrové nohy taky nevlastním
  • Neměla jsem to štěstí a opravdu jsem se nenarodila v bohaté rodině, tudíž nemám bohaté rodiče, co by mě sponzorovali v nákupu těch nových skvělých brýlí vod Diora
  • Bohatého přítele už tuplem nemám (vůbec nějakého mít že jo)
  • Nedokážu napsat recenzi dlouhou přibližně 20 řádků o Ziaja pleťové masce
  • Nemám zrcadlovku
  • Netuším, kdo by mě fotil, jelikož když mne někdo fotí, tak ze 100 nafocených fotek je většinou použitelná jen jedna (ovšem otázkou je, zda je špatný model nebo fotograf)
  • V mém okolí není Starbucks a nesnáším muffiny a makrónky (štrúdl rulez)
  • Chytám osipku z new in, wishlist, random, nejoblíbenějšího produktu za měsíc xxx, ...
  • Anglický jazyk nikterak dobře neovládám, či že článek v angličtině bych plodila tak dvě hodiny (kecám, asi bych to stejně hodila do google translate)
  • Gossip girl, Sex ve městě, Upíří deníky, Pretty Little Liars ... to mají být jakože ty super seriály?

Teď to možná vypadá, že mám něco proti fashion blogům. Nemám. Nebo vlastně mám, ale jen tak lehce. Proč mi přijdou všechny tyto blogy na jedno brdo? Proč je pod článkem, ve kterém bloggerka publikuje čtyři své fotky a napíše dvě věty (aby se neřeklo) o tom v jakém že obchodě si své úlovky pořídila ( většinou je to originálně Zara, H&M), 80 achajících komentářů? Ne není to závist (protože přece logicky- ten kdo něco kritizuje, automaticky závidí), je to jen údiv, a vůbec- divím se, že jsou fešn blogy stále v kurzu.

Samozřejmě na mou osobu člověk může apelovat tím, že když se mi něco nelíbí, tak ať to nečtu. Ale já mám módu celkem ráda, a tak se na nějaké někdy ráda podívám. Nijak v módě samozřejmě nevynikám, proto mě ani nidky nenapadlo založit si podobný blog, Nejvíce vtipné mi prostě přijdou ty blogy, které si hrají na "ale můj blog není fešn, můj blog je o mně", přičemž je evidentně stejně vidět, že bloggerka se snaží stát tou uznávanou fešn stár, které budou kosmetické firmy nabízet spolupráci.

A význam tohoto článku? Také mi uniká.

Kam dál